Sezóna splněných přání, z Chorvatska na Atlantik v roce korony

Na začátku roku 2020 jsem počítal pouze s jednou 10ti denní plavbou z Obanu na St. Kildu a zpátky. Měla být v květnu. Zbytek roku jsem předpokládal, že strávím na suchu a převážně doma se svým tehdy ještě stále čerstvě narozeným rošťákem Tomáškem a maminkou Lucií. Možná bych ještě na podzim mohl na týden vyrazit s kámošema do Chorvatska, říkal jsem si, a s ničím dalším ohledně jachet a moře nepočítal. A pak přišla korona. Plavba na St. Kildu se neuskutečnila. V květnu byl problém se do Skotska vůbec dostat a já si pár týdnů říkal, že letos je moře asi úplně passé.

Kotvit i tam, kde jiní nekotví

Už během jarního lockdownu ale bylo jasné, že s pandemií je to běh na podstatně delší trať, zejména pokud se živíte podnikáním v kultuře. A velice záhy bylo také jasné, že bude třeba najít způsob, jak alespoň částečně průběžně doplňovat rodinné rezervy, aby úplně nevyschly. A najednou tu byl nápad skipperovat na jachtách v létě v Chorvatsku. Po počáteční nejistotě, jestli se vůbec otevřou hranice a jestli vůbec někdo bude chtít cestovat během pandemie do zahraničí se z toho vyklubala velice příjemná brigáda a celkem 7 týdnů na moři. Během nich jsem si splnil spoustu jachtařských přání. Ať už to byly plavby s genakrem nebo spinakrem, plavby na Jabuku nebo Palagružu či jiná místa, kde jsem předtím nebyl, dokování přes noc v ponorkovém bunkru na Visu nebo úžasné grilovačky v opuštěných zátokách, kde kotvila jen moje loď. Hlavně ale každý týden na moři vás posune o kousek dál. Máte-li však těch týdnů hodně za sebou v relativně krátkém čase, tak je to posun exponenciální řečeno jedním z nejskloňovanějších slov roku 2020. Najednou kotvíte i tam, kde jiní raději ne, nebojíte se kotvit v noci na neznámých kotvištích, dokujete v úzkých marinách s větší jachtou bez bowthrusteru, vyplujete do šestky a užíváte si každý poryv a každou větší vlnu a chcete plout dál a déle a ještě dál a ještě déle.

Vyladěné posádky

Při zpětném pohledu na letošní sezónu musím říct, že jsem měl opravdu velké štěstí na posádky, s nimiž jsem plul. To asi úplně nejvíc přispělo k tomu, že uběhlou sezónu vidím jen v samých růžových barvách. Většina lidí z mých letošních posádek byla na jachtě a na moři poprvé v životě. Už dlouho před vyplutím se ale těšili, že zažijí dobrodružství. Užijí si plavbu v náklonu nebo plavbu ve vlnách. Skoro všichni chtěli plout co nejvíce na plachty a co nejvíc si toho na lodi vyzkoušet a ošahat. Zkušenější posádky se zase s nadšením pouštěly do vytahování spinakrů nebo genakrů nebo do delších a náročnějších plaveb včetně těch nočních. Všechny posádky pak parádně vařily, každá ale úplně jinak a také v tomto směru to bylo hodně pestré a velmi zajímavé a inspirativní. Hlavně to vždycky byly velice kompaktní skupiny skvěle se doplňujících osobností. Už spolu v drtivé většině leccos dříve zažily a vyzkoušely, tudíž na sebe byly dokonale vyladěné a jely spolu hezky na jedné vlně celou plavbu. To se to pak skipperuje.

Požár na lodi a nahá blondýnka mezi langustami

Všechny plavby probíhaly v parádní atmosféře, kdy jsme si užili spoustu srandy. Opravdu nebezpečný moment byl za celé léto jen jeden, kdy nám na lodi za plavby pravděpodobně vinnou nedostatečné předsezónní údržby ze strany charterové společnosti začal hořet startér. Všechno se ale díky perfektní spolupráci ze strany celé posádky podařilo bleskově podchytit a dostat pod kontrolu. Rovněž následné čekání na připlutí technika - opraváře, během kterého jsme dlouhé hodiny pluli čtverce (all points of sailing) pod plachtami, abychom zůstali v dohodnutém prostoru, uběhlo velice příjemně a úplně v klidu bez jakýchkoliv stresů a napětí. Asi nejpikantnějším zážitkem pak byla jedna svůdná blondýna, která pravda už hodně posilněná karibským rumem se rozhodla, že si nahá zaplave mezi klecemi s humry a langustami v takové té luxusnější restauraci v Komiži, která je na pontonu nad mořem. Distinguovaní hosté večeřící právě ty humry z klecí nad plavající blondýnou a taktní číšníci dělající, že nic nevidí, to byl nezapomenutelný výjev jak z šedesátkového italského filmu. Jediný, kdo neunesl surreálnou tíhu toho momentu, byl blondýnin přítel. Restauraci raději opustil a vrátil se, až nám servírovali jídlo. No a všechny posádky mi perfektně a zcela bezchybně braly z rukou znuděných chorvatských marineros při dokování mooringové lano tzv. na Cikánka, tedy tak abychom marinerovi uvolnili obě ruce ještě předtím, než mu budeme házet návětrné záďové lano, jak jsem popsal například zde.

Úžasná žena a domácí zázemí

Jestli bylo něco ještě důležitější než na sebe vzájemně vyladěné posádky jedoucí na stejné vlně, tak to byla moje žena Lucie a její podpora a tolerance během léta i podzimu, kdy byla doma sama, zatímco já jachtil v Chorvatsku. K mým jachtařským dobrodružstvím má obecně vztah spíše rezervovaný. Myslím, že se o mě upřímně trochu bojí vždy, když vyrážím na moře. V uskutečňování nápadu "skipperovací brigády" mě ale od začátku podporovala. Bez ohledu na to, že to pro ni znamenalo sedm týdnů, kdy byla doma na stále ještě ani ne ročního Tomáška sama. Původně jsme hovořili také o variantě přesunout se do Chorvatska na léto celá rodina, že bych toho mohl zvládnout odjezdit víc a zároveň bychom mohli být víc spolu. Nakonec jsme to ale zavrhli. Jarní zkušenost zavřených hranic a nemálo kamarádů, kteří uvízli v zahraničí, z nichž někteří dlouhé týdny čekali, než se dostali domů, byla stále velice živá. A snažit se dostat přes zavřené hranice s malým miminkem je přece jen něco jiného, než pokud bych se o to v případě dalšího náhlého lockdownu snažil sám. S Tomáškem jsem samozřejmě v jeho prvním roce chtěl trávit co nejvíce času skipperování, neskipperování, tak jsem si pro sebe stanovil pravidlo, že nikdy nebudu z domu pryč déle než týden. Zjevná nevýhoda vyplývající z takového pravidla bylo docela úmorné pendlování mezi Prahou a Chorvatskem, ale snad se díky tomu podařilo nastavit rozumný balanc mezi skipperováním a rodinou. Tomášek byl celé léto naprosto úžasný v tom, že si překvapení, co nového s tím, jak roste, umí, nechával na týdny, kdy jsem byl doma. V týdnech, kdy jsem byl pryč, naopak poctivě piloval věci, o kterých už jsem věděl, že umí a které už mi ukázal. I tak jsme ale každý den, kdy jsem byl v Chorvatsku, dělali minimálně dva a někdy i více videohovorů. A vždy od úterý uprostřed skipperovacího týdne už jsem se strašně těšil a nemohl se dočkat víkendu, jak budu zase doma s Luckou a Tomáškem.

Zpátky v devadesátkách

Všechny letošní plavby byly nádherné také díky zcela mimořádným podmínkám roku 2020 a tomu, že lodí i lidí bylo všude poskromnu. Asi ta vůbec nejkrásnější byla určitě zářijová plavba Národním parkem Kornaty. Měl jsem při ní intenzivní pocity déjà vu a návratu do poloviny devadesátek, kdy jsem byl na jachtě v Chorvatsku vůbec poprvě a kdy to tam vypadalo úplně jinak než v sezónách nedávno minulých. Psal se červenec 1995, žádné GPS, mobily, internet nebo Navionicsy jsme tehdy na lodi neměli. Jestli jsme tehdy měli Osmičky si už nepamatuju, námořní mapy, podle kterých jsme pluly, v paměti však mám. Předpověď počasí byla jen na VHF nebo prostřednictvím terestrického rozhlasového vysílání a myslím, že jen v chorvatštině. Tak dvakrát denně jsme zažívali burácivý nízký průlet stíhaček Mirage od UNPROFOR kousek nad námi. V rádiu hlásili o ofensivě a masakru v enklávě Srebrenica a Kornaty tehdy byly úplně prázdné. Každou noc jsme kotvili úplně sami v opuštěné zátoce, což ve mně tehdy probudilo pocit a přesvědčení, že jachting znamená nekonečnou svobodu a asi tu největší romatinku na světě. Letos to díky koroně bylo hodně podobné. Jachet bylo celkově podstatně méně než v předchozích letech. I v srpnu, kdy měla sezóna kulminovat, nebyl zas takový problém najít opuštěné kotviště, natož pak v září nebo v červnu. To, co se dříve poštěstilo parkrát za rok a spíš v okrajových částech sezóny, bylo letos skoro každou noc, kterou jsme trávili na kotvě. Prostě úplně stejně jak si to pamatuju z devadesátek z doby těsně po válce mezi Srby a Chorvaty. Samozřejmě všem charterovkám, skipperům, sailing agenturám a kapitánským školám přeju, aby se rok 2021 vrátil do normálu, nostalgická vzpomínka na vylidněné Chorvatsko roku 2020 však zůstane stejně, jak vzpomínám na Chorvatsko uprostřed devadesátek.

Hurá na Atlantik

Sezónu v Chorvatsku jsem uzavřel ve druhé půlce října v týdnu, kdy nám jeden den vyšla předpověď počasí a vítr tak dobře, že jsme zvládli otočit celé na plachty Lastovo - Palagruža a zpátky, s čímž už jsem letos vůbec nepočítal. Už v průběnu léta jsem si také říkal, že by to letní skipperování v Chorvatsku chtělo doplnit něčím trochu náročnějším pod vedením zkušenějších skipperů, čímž by se všechny v létě nabyté zkušenosti ještě dál zúročily. Se skipperováním je to podobné jako s hudbou. Od určitého momentu už víte, na čem máte pracovat, jakým způsobem cvičit na nástroj a kam to celé směřovat. Zároveň ale čas od času potřebujete silný externí impulz, který vás upozorní na problematické momenty aktuální praxe, utvrdí v nastoupené cestě nebo nasměruje trochu jinam a často také otevře úplně nové obzory. Na konci listopadu jsem si tak střihnul čtyřdenní plavbu podzimním Baltem z Polska do Švédska a zpět na expediční lodi Boomerang se skipperem Jiřím Zindulkou. Byla to úžasná zkušenost, více o ní například zde. Zhruba ve stejnou dobu ve mně začala zrát myšlenka na plavbu Atlantikem v oblasti pasátových větrů, což pro mě dosud představuje jachtařský zážitek z druhu mýtických. Také díky velice gentlemanskému přístupu skotské RYA školy Go West Sailing, která souhlasila s tím, že místo neuskutečněné plavby z Obanu na St. Kildu s nimi na jejich ocelové expediční lodi Global Surveyor můžu absolvovat přeplavbu z Kanárských ostrovů na Kapverdy se zdá, že letošní velice podivný koronový rok se pro mě stane rokem splněných jachtařských přání. Nepřijde-li do poloviny ledna další celosvětový lockdown, tak 16. 1. 2021 řečeno s Markem Twainem:

So throw off the bowlines. Sail away from the safe harbor. Catch the trade winds in your sails. Explore. Dream. Discover.