Navigační ostuda, ilegálně na Bornholm (Balt s Jiřím Zindulkou I. část)

Původně to na Baltu měla být úplně jiná plavba na úplně jiné lodi s úplně jinou posádkou, ale člověk už si tak nějak zvyknul, že míní, a korona vše neustále mění. Takže nakonec to byly čtyři dny na hliníkové expediční lodi Boomerang (Reinke 15M) se skipperem Jiřím Zindulkou, za což jsem moc rád. Přiučit se trochu od opravdových mistrů skipperského řemesla je vždycky velký zážitek a zároveň to člověka nesmírně motivuje posunovat se dál.

Balt máme za rohem

Z Prahy jsme s kolegou z posádky Jirkou K. vyráželi ve středu v půl 6 večer. Hustší provoz byl jen na výjezdu z Blanky, jinak probíhala celá cesta do mariny v polském Svinoústí plynule a svižně. S jednou zastávkou na pumpě v Německu jsme zhruba 600 kilometrů převážně dálnic zvládli za necelých šest hodin. V této souvislosti si nešlo nevzpomenout na martýria spojená s letním cestováním na jachtu do Chorvatska. Nic naplat, Balt je opravdu nejblíž, je v Schengenu a nejede se k němu po D1, tudíž by se dalo říct, že Balt máme vlastně za rohem. K pandemické situaci ještě dodávám, že jsme cestovali na konci listopadu 2020, po cestě jsme překračovali CZ/DE a pak ještě DE/PL hranice, kontroly nikde nebyly ani po cestě tam, ani při návratu.

Kávovar na palubě

Už po první noci na palubě, kdy jsem nespal zrovna dvakrát tvrdě, byť jsme byli vyvázaní v marině ve Svinoústí, bylo úžasné zjistit, že je na Boomerangu kávovar. Ultimátní životabudič během celé plavby! Kávovar také fungoval jako svého druhu budík pro celou posádku. Ať už vstával první kdokoliv, automaticky vždy zamířil rovnou ke kávovaru a s ještě zalepenýma očima mačkal tlačítko Presso. Dobře známý zvuk mletí kávy následovaný omamnou kávovou vůní linoucí se celou lodí pak rychle probudily úplně každého. Během dne, kdy jsem měl službu v kuchyni, byla občas trochu výzva, aby každý dostal kávu dle svých představ a aby se to nepopletlo. Čistě černá káva, káva s medem (!), kafe s mlékem a cukrem, kafe s mlíkem bez cukru či káva s kapkou smetany (skipper). Ale jinak jsme byli velice kompaktní a od okamžiku vyplutí dobře fungující posádka, byť jsme na lodi potkali poprvé v životě. Ke kávovaru ještě jeden praktický poznatek. Poslední noc jsem měl hlídku od dvou v noci. Valili jsme mezi 7 a 8 uzly na starboard tacku už v docela velkém náklonu. Pravidelně navíc chodily poryvy větru, které loď vyostřovaly a náklon ještě zvětšovaly. Do toho občas ještě trochu větší vlna. To vše působilo nemalé potíže čidlu vody v kávovaru, který zmateně hlásil, že vodu má, pak hned zas že nemá a tak pořád dokola až se na displeji objevila error hláška a muselo se počkat asi hodinu na změnu kurzu - odpadnutí, než bylo možné si kávu znovu udělat. S posádkou jsme si pak říkali, že by to možná chtělo kardanový závěs, jak má lodní sporák, i pro kávovar ;).

Navigační ostuda

Asi týden před vyplutím mě napadlo, že bych si měl udělat aspoň pár příkladů z RYA Navigační cvičení. Přece jen jsem celé léto jezdil Chorvatsko s Navionicsy v mobilu a většinou v oblastech, které dobře znám. Pokud už se během léta při jachtění v Chorvatsku vynášely kurzy do mapy a braly náměry, tak to v posádce vždycky dělal někdo jiný a mně jako skipperovi jen hlásil situaci. To by zavánělo jistým zakrněním úplně každému. Na RYA Navigační cvičení mi nakonec do odjezdu čas nevyšel, tudíž musela nutně přijít navigační ostuda. Před vyplutím z pro mě zcela neznámého Svinoústí jsme dostali velice důkladný briefing o lodi a jejích systémech včetně dlouhé návštěvy motorovny. K pilotáži a trase plavby nám však Jiří Zindulka neřekl skoro nic, jen že bude foukat severozápad, který se během dne stočí na sever, a že pokud to půjde, pokusíme se doplout do švédské Karlskrony. Asi hodinu po vyplutí z mariny a opuštění plavební dráhy před Svinoústím se na stole v pilothausu objevila mapa, navigační pravítko a odpichovátko a skipperova otázka: "Kde jsme?" na sebe nenechala dlouho čekat. Palubní plottery byly zaslepené a očekávalo se, že budeme navigovat bez pomoci elektronických přístrojů. Hlídku dle rozpisu jsem měl v tu chvíli zrovna já s kolegou Lukášem, tudíž bylo na nás naši aktuální pozici do mapy vynést. Viditelnost byla mizerná, náměry nešlo vzít skoro na nic. Navíc jsme podlehli falešné domněnce, že vidíme Safe Water Mark na konci plavební dráhy, které jsme ale v tu chvíli ještě vidět nemohli, protože bylo skoro 20 mil daleko. Takže první určení pozice bylo úplně špatně, za což jsem se docela styděl. Nicméně skipper nás pochválil aspoň za to, že jsme pracovali se správnou mapou, že minulá posádka rýsovala do mapy pro úplně jinou oblast, což byla samozřejmě velice hořká útěcha.

Rychlost měřená uzlíky na provázku, povedený náměr na tři body

Na druhý pokus už to s vynesením aktuální pozice do mapy bylo lepší. Navíc za další zhruba hodinu plavby jsme si naší polohou byli 100% jistí, protože jsme proplouvali na dohled od majáku, u něhož bylo ještě Special Mark. Za další cca dvě hodiny jsme měli na dohled i ono Safe Water Mark. Bylo sice na levoboku, i když podle předpokládané trasy vynesené v mapě mělo být na pravoboku. Jednalo se však jen o drobný nedostatek způsobený tím, že jsme deviaci kompasu určovali pomocí kompasu náměrového, tedy s jistou chybou. Snos větrem jsme zase odhadovali podle brázdy za lodí a pomocí navigačního trojúhelníku, což také muselo být nutně s chybou. Konečně rychlost lodi jsme měřili do vody hozeným provázkem s uzlíky každého půl metru. To bylo asi nejméně přesné a asi nejvíce ovlivnilo rozdíl mezi trasou plavby vynášenou do mapy a tím, co jsme skutečně pluli. Naštěstí odpoledne se mlha a mraky roztrhaly a viditelnost byla najednou luxusní, že jsme dokonce viděli cíp Rujány. Příležitostí pro náměry tak výrazně přibylo a se setměním někdy okolo čtvrté odpoledne se navíc rozsvítily majáky, takže už šlo navigovat poměrně spolehlivě. Během noční hlídky se mi podařil ještě jeden navigační trapas, a sice že jsem v podstatě automaticky a bez přemýšlení vynášel trasu plavby do TSS a přitom bylo zcela zřejmé, že je schéma rozdělené plavby relativně daleko od nás na levoboku. Pluly v něm jedna velká loď za druhou v obou směrech a všechny byly krásně vidět. Noc byla jasná a měsíc téměř v úplňku. Když jsme odpadli na maják na severním výběžku Bornholmu a po chvilce plavby mi neseděla hloubka na hloubkoměru s hloubnicemi na mapě, začal jsem tušit, že je něco špatně. Pomocí náměrů na dva majáky na Bornholmu se podařilo pozici upřesnit, že už seděla i aktuální hloubka s hloubnicí na mapě. Problém s TSS jsem si ale uvědomil až druhý den ráno, když jsem si mapu s trasou plavby prohlížel. U ranní kávičky bylo najednou vše jasné na první pohled, že jsem se musel tlouct do hlavy, co jsem to v noci dělal za blbosti. Žádný další navigační exces už se mi po zbytek plavby naštěstí nepovedl. Naopak při návratu ze Švédska do Polska se mi dokonce jeden náměr na tři body podařilo udělat tak dobře, že se mi všechny tři naměřené kurzy protly téměř v jednom bodě a oblast nejistoty tak byla skoro nulová. A RYA Navigační cvičení si přes Vánoce udělám pro jistotu všechna, opakování je matka moudrosti a jedna ostuda tohoto druhu myslím stačí.

Co nejvíc napnout springy

Do Karlskrony se nám první den nakonec doplout nepodařilo. Vítr vycházel na velice ostrou stoupačku, což zrovna není silná stránka Boomerangu s dvojitým (bilge) kýlem. Po cestě jsme měli rozsáhlé pole větrných elektráren, které jsme původně chtěli plout pravobokem. Vítr nás však nepustil, takže jsme ho pluli levobokem a nakonec okolo druhé v noci dokovali v opuštěném přístavu Hammerhavn na dánském ostrově Bornholm. Vjezd do přístavu byl poměrně úzký mezi dvěma kamenými vlnolami. Skipper mě s kolegou z hlídky poslal na příď, abychom mu čelovkami osvěcovali vjezd do přístavu. I přesto že počasí a vlny nebyly pro vplutí úplně nepříznivé, stejně se mi tajil dech, když jsme mezi vlnolami vplouvali. Bylo to opravdu úzké až téměř klaustrofobní, ale skipper zaplul naprosto spolehlivě a zcela neomylně. Na můj následný dotaz, jestli nějak kalkuloval s tím, že se při vjezdu sveze na vlně, využije vítr foukající z příhodného směru apod. se mi dostalo odpovědi, že nikoliv, že to plul středem, točil kormidlem (Boomerang má hydraulické kormidlo) a chtěl být co nejdřív uvnitř. Loď jsme zadokovali podélně. Novinkou při podélném dokování pro mě bylo, že se mají co nejvíc napínat springy, a příďové a záďové lano naopak nechat volnější. Loď pak bude v přístavu klidnější a stabilizovanější. Po zadokování jsme ještě nejméně hodinu s klukama z posádky sdíleli dojmy z plavby a to i přesto, že budíček byl stanoven na 8 ráno a vyplutí na desátou dopoledne. Skoro 100 námořních mil dlouhá přeplavba ze Svinoústí do Hammerhavnu v ne zrovna příjemném počasí a skoro celou dobu na stoupačku však byla tak intenzivní a plná zážitků, že jít rovnou spát prostě nešlo.

Ilegálně v Dánsku

Ostrov Bornholm v oblasti centrálního Baltu je dánské území. Po přistání jsme na pravý sáling vyvěsili dánskou vlajku. Spoléhali jsme však hlavně na to, že je přístav Hammerhavn opuštěný a že si nás nikdo nebude všímat. Do Dánska jsme v tu chvíli nejspíš neměli vůbec povolený vstup. Na webu českého zamini se k tomu píše: "Dánsko zařadilo Českou republiku od 12.9. 00:00 hod. na seznam rizikových zemí. Nadále budou do země vpuštěni jen ti, kteří k tomu mají pádný důvod (NIKOLIV TURISTÉ !!!)." Jedna z výjimek, která by snad šla aplikovat na náš případ, sice jsou "lidé cestující přes Dánsko na dovolenou;" i tak jsme měli za to, že jsme na Bornholmu ilegálně. Skipper už s tím měl zkušenosti z dřívějších týdnů a žádnou velkou hlavu si z toho nedělal. Tudíž jsme to moc neřešili ani my v posádce. Obecně mě to trochu provokovalo k přemýšlení, jestli se s pandemií nedějí významnější změny, než bych byl ochoten připustit, a věci se přece jen nemění k horšímu, když mám najednou zakázaný vstup na území členského státu EU. O to víc jsem si chtěl těch pár hodin na Bornholmu užít. Pesimistické úvahy jsem raději hodil za hlavu a soustředil se na tady a teď.

Největší zřícenina v Severní Evropě

Bylo krásné byť trochu chladnější podzimní ráno, moře za vlnolami sugestivně hučelo, obloha byla plná dramaticky vypadajících mraků a náš opuštěný přístav působil dojmem, jako by se v něm zastavil čas. Dojem bezčasí umocňovala také středověká pevnost Hammershus, jejíž hradby se nenápadně ukazovaly na kopci nad přístavem. Na doporučení skippera jsme pevnost vyrazili krátce navštívit. Až později jsem se dozvěděl, že se jedná o největší turistickou atrakci na Bornholmu a o největší zříceninu v Severní Evropě. Pevnost a celé její okolí byly perfektně udržované. Kousek od pevnosti ve směru do vnitrozemí ostrova stálo poměrně velké návštevnické centrum. Viděli jsme ho jen z dálky, a působilo jako zajímavá moderní severská architektura velice přirozeně zapadající do okolní krajiny se středověkou ruinou.  Z pevnosti se nám otevřel také krásný výhled na moře. Bylo zataženo, podzimní Balt byl šedivý a i když zrovna nijak nebouřil, měl neuvěřitelně silnou atmosféru. Na delší opájení se pohledem ze skály na moře a jeho atmosféru, ani na důkladnější prohlídku pevnosti bohužel nebyl prostor. Čas vyplutí byl stanoven, proto jsme se ze zříceniny poměrně rychle vraceli do přístavu. Čekala nás v kontextu plavby z předchozího dne relativně krátká (25 NM) přeplavba do švédského přístavu Kåseberga.

Pokračování:

Rum a do mola bum (Balt s Jiřím Zindulkou II. část)